Šachta
„Vážím si vaší věrnosti k pradávnému slibu. I kdybychom dnes nezvítězili, zarputilost vámi prokázaná alespoň nedá zaniknout našemu přátelství,“ zahřměl hlas upíra, jemuž odpověděl potlesk šupinatých dlaní.
Přiznám se, že jakmile jsem začal věcem kolem sebe trochu rozumět, ihned se vše postavilo na hlavu.
Na druhém patře se má úloha trošku ztížila. Signály dvou uprchlíků se rozdělily. Nedávný rozkaz mi sdělil, abych se urychleně dostavil do třetího patra, kde je vícero zapotřebí plánování. Omezil jsem se proto zatím na toho z těch dvou, kterého jsem našel dřív a předal jsem svá nejdůležitější zjištění. Jím zřízená skupina se ani neprojevovala násilně, ani se nepokoušela skrývat. Sešli se pokojně ve volně přístupné diskusní hale těhlech ještěříků – Rinebzů, jak mi bylo přes vysílačku vysvětleno. Rinebzy, které jsem viděl dříve, tihleti moc nepřipomínali. Nebyli uvolnění, nýbrž fanaticky posedlí možností proti někomu bojovat a zjevně cítili stud vůči upírům, s nimiž chtěli mermomocí žít, ačkoliv to znamenalo neustále nošení brýlí nočního vidění a mnohem většího osvětlování jejich budov.
Girgi neslyšel přesné znění hlášení, viděl však, jak velící důstojník, ačkoliv se snažil neztratit tvář, očividně zblednul, až nebyl schopen vydat složitější příkazy než „Připravte se na zásah, rukojmí nejsou.“ Navíc zatlačil ne-lidskou část sil kompletně do rezerv, což vyvolalo mumlání, jaká je to „oslovina“ a „přilévání oleje do ohně“. Navíc počáteční plán na zrekrutování místních strážníků Komunity byl znenadání zrušen a Girgiho dotazy na důvod tohoto rozhodnutí se nesetkaly s vřelou reakcí.
Přistávací plocha se tentokrát nacházela hned u cílového domu, akce tak ze začátku působila jako mnohem snadnější než předchozí. Upíři a Rinebzové čekali ve svých vozech poletujíc v těsné blízkosti, ještě blíž byly prázdné vozy připravené na ustupující muže a magické síly utvořily první řady komanda. Bohužel, zdáni klamalo…
Girgi se nezasnil, jenom se na chvíli nechal ovládnout pocitem nepřemožitelnosti. Ironicky to, co ho upozornilo na útok byl až křik kolempoletujících upírů. Bydliště naproti nim ze sebe vyplivlo legii protivníků. Upírů tam viděl jen pár, zato se dav jen hemžil Rinebzy, některé v tradičních rouchách červeno-modrých, jiné extravagantnější ve fialových a nakonec některé pouze v bojových vestách. Girgi úzkostlivě sevřel pušku, jak se mu chtě nechtě vybavoval úchylný hlas učitele ještě ze školy, vysvětlujíc některé nevýhody Eltanawíjské republiky –„Máme tu lidi, co by zbytek světa nejradši viděl mrtvé ( Co na tom?), máme tu nejizolovanější a nejzatrpklejší skupinu upírů, o které víme (To teď vidí až příliš dobře.) a konečně máme tu většinou spokojené, ale zároveň značně kuriózní plémě Rinebzů, jejichž historie se s tou naší stejně kuriózně zamotala…“ (Historie je děvka, stejně jako všichni co jí píšou. A kvůli ní ho má roztrhat cizí plaz, aniž by o něm cokoliv věděl?). Ačkoliv čarodějové vytvořili Širokou silovou stěnu, zatímco promýšleli úder, Rinebzy to nikterak nepoškodilo. Dva z nich si vytáhli krátké nožíky a obrátili je proti sobě. Rychlostí větru si jimi po těle jezdili, ale nevydali ani hlásku. Narozdíl od šesti policistů, ze kterých slezla kůže a v agónii klesli na zem mrtví. Čistící puška však tentokrát neselhala a její úder z první řady dokázal uzemnit všechny trapisty. Když několik úderů drápy na ochranné pole selhalo, asi tucet Rinebzů udělal kruh. Následovala jak jejich úpěnlivá koncentrace a zároveň vypuštění čehosi, co sice nikdo neurčil, ale jak lidem, tak Rin´ebzům se zatočila hlava a zkreslil prostor. Pole zazářilo, rozpadlo se a přeteklo doprostřed onoho shromáždění. Dav měl cestu volnou.
Byl jsem rád, že jsem dávno opustil druhé patro. Odtamtud jsem právě ucítil erupci síly, vedle níž běžná magie působila jako lehké polaskaní slunečním světlem vedle přímé dávky gama zářením. A nejen to. Samotná hranice mezi Sférami a Tělesy se na chvíli otřásala. Připomínalo to legendární okamžiky, kdy univerzum vzniká nebo zaniká…